Iwona Blecharczyk, známá jako „Trucking Girl“, patří k nejvýraznějším osobnostem polské dopravní scény. Původně učila angličtinu, ale vášeň pro kamiony ji přivedla až k práci profesionální řidičky. Od roku 2013 sdílí svůj život za volantem na sociálních sítích a získává si obdiv i sympatie po celém světě. Jako ambasadorka Volvo Trucks a držitelka ocenění „Barbie Shero“ inspiruje ženy (a nejen je), aby si plnily své sny a šly si za tím, co je opravdu baví. Přečtěte si rozhovor, ve kterém se na svět dopravy podíváme očima jedné z nejvýraznějších postav tohoto odvětví.
Rád Vás poznávám, Iwono. Vaše zkušenosti z dopravní branže jsou opravdu obdivuhodné. Když člověk sleduje Vaši cestu na sociálních sítích, získá dojem, že život za volantem je plný dobrodružství. Můžete nám přiblížit, jak jste se k dopravě dostala a co Vás přivedlo k tomu založit si vlastní firmu?
V dopravě pracuju už čtrnáct let. A co mě přimělo k vlastnímu podnikání? Ještě než jsem začala řídit, často jsem přemýšlela o tom, že jednou budu podnikat – i když jsem tehdy ještě netušila, v jakém to bude oboru. Vystudovala jsem pedagogiku, ale učení mě nenaplňovalo. Toužila jsem cestovat, poznávat nové lidi a moje vášeň pro kamiony mě nakonec zavedla do světa dopravy.
Rozhodla jsem se, že si nejdřív zkusím práci řidičky na rok, abych pochopila, jak to v oboru chodí, a pak případně začnu podnikat. Po roce jsem ale zjistila, že se pořád mám co učit. A tak jsem další roky jezdila po celé Evropě, sbírala zkušenosti a sdílela je na sociálních sítích. Po třech letech přišla nabídka z polské firmy, která se specializuje na nadrozměrnou přepravu – moje vysněná práce. Tři roky jsem tam převážela obří náklady, třeba lopatky větrných turbín. Pak mě lákalo poznat dopravu i mimo Evropu, a tak jsem odjela do Kanady. Tam jsem začala pracovat ve firmě, která jezdila i do USA. Díky tomu se mi splnil další sen – cestovat po Spojených státech.
Jak se Vaše kariéra vyvíjela po odjezdu do zahraničí?
Zjistila jsem, že jízda s obyčejným chladírenským vozem a zdolávání nekonečných kilometrů (což byl můj sen na úplném začátku), už mě nijak netěší. Začala jsem tedy hledat nové výzvy. Přijala jsem nabídku jezdit po zamrzlých silnicích v Kanadě a převážet náklady do diamantových dolů. Později jsem pracovala i na ropných polích, kde jsem získala zkušenosti s terénní přepravou. Když mi pak vypršelo pracovní povolení, vrátila jsem se zpět do Evropy a znovu se věnovala přepravě nadrozměrných nákladů.
Zároveň jsem začala rozvíjet svou online kariéru – vystupovala jsem na konferencích a různých akcích, kde jsem mluvila třeba o pracovních podmínkách profesionálních řidičů. Postupem času ale začalo být čím dál těžší skloubit náročnou práci řidičky s rostoucím působením na sociálních sítích. Právě nedostatek flexibility a zhoršující se zdraví mě přiměly k tomu, abych si založila vlastní firmu a získala větší volnost. A tak jsem si k desátému výročí své kariéry převzala svůj první kamion a začala podnikat na vlastní pěst.
Váš příběh je opravdu inspirativní a krásně ukazuje různé aspekty cesty za zkušenostmi – jak za volantem, tak v podnikatelském prostředí. Měla jste při přechodu z role řidičky do role majitelky firmy obavy, že to bude těžší, než jste si představovala?
Musím přiznat, že jsem si téměř celou dobu nebyla jistá, jestli to zvládnu. Hned na začátku jsem řešila dilema ohledně výběru nákladní soupravy. Toužila jsem po speciálním vybavení pro přepravu nadrozměrných nákladů, ale bylo mi jasné, že s tím přichází spousta administrativy a hlavně vysoké náklady. Nakonec jsem si pořídila klasický tahač s návěsem – levnější a jednodušší na údržbu – to znamenalo menší riziko a snazší start. Původně jsem plánovala spolupráci s jednou spediční firmou, ale setkala jsem se se zdržováním a neprofesionálním přístupem. Majitel si dokonce neodpustil sexistickou poznámku, že smlouvu píše tak, aby ji „pochopila i blondýna“. To pro mě byla poslední kapka – rozhodla jsem se pro vlastní logo a nezávislost.
Byl to risk, ale věděla jsem, že jedině tak získám kontrolu nad vlastním vozem a prací. Když jsem si převzala první kamion, neměla jsem ještě žádnou zakázku. Ale díky svým kontaktům se mi podařilo získat první klienty. Po čase mi přišla nabídka od velké dopravní logistické firmy z Opolí, která mi zajistila stabilní spolupráci na dva roky. Rozhodnutí jít vlastní cestou bylo zásadní a pomohlo mi se dál profesně posunout.
Můžete popsat, jaké výzvy přináší být ženou v tomto odvětví? Bylo to pro Vás na začátku podnikání těžké? A co další překážky, třeba formality nebo byrokracie?
Možná bych na to odpověděla tak, aby každý řidič, který uvažuje o vlastním podnikání, věděl, do čeho jde. Založit dopravní firmu je velká výzva – hlavně kvůli vysokým nákladům, jako jsou mýta nebo dálniční poplatky, ale i kvůli komplikacím s cashflow, které často způsobují zpožděné platby od klientů. Byrokracie a pečlivé vedení dokumentace jsou naprosto klíčové. Když chybí technická prohlídka nebo správné papíry, hrozí ztráta licence. Určitě se vyplatí mít vlastní certifikát odborné způsobilosti dopravce, protože pak nemusíte platit někoho jiného, kdo má oprávnění. Jenže ten test není vůbec jednoduchý, takže je dobré se na něj připravit.
Nepředvídané výdaje, které si vyžádá třeba porucha vozu nebo nutná výměna pneumatik, mohou výrazně zasáhnout rozpočet. K tomu se přidávají rozdíly v legislativě mezi jednotlivými zeměmi – když třeba nemáte originál dokumentu, můžete narazit na vážné problémy. Proto je důležité mít už od začátku pořádek ve financích i administrativě, abyste předešli problémům v náročnějším období.
Jak Vám při řízení mezinárodní dopravy, financí a administrativy ve vlastní firmě pomohly předchozí pracovní zkušenosti? A máte nějaké rady, jak si tyhle věci usnadnit?
V malé dopravní firmě je běžné, že jezdíte sami a nemáte nikoho na administrativu, protože si to prostě finančně nemůžete dovolit. O to důležitější je mít ve věcech systém hned od začátku. Systém a pořádek vám pomáhá vyjednávat úplně všechno – každou zakázku, každou sazbu. Když nejde zvýšit cenu, zkuste domluvit alespoň kratší splatnost nebo více jízd najednou.
Mně osobně hodně pomohlo mít vše na jednom místě – palivovou kartu, mýta, vrácení DPH, všechno propojené v jedné aplikaci. Díky tomu jsem nemusela tahat notebook ani papírové listiny. Faktury i další dokumenty jsem posílala rovnou z mobilu, což mi neskutečně usnadnilo život.
Podle mě je určitě dobré najít si jednoho spolehlivého poskytovatele, který nabídne komplexní služby. Ušetříte čas a budete mít v podnikání mnohem větší přehled.
To považuju za skvělou radu, obzvlášť pro ty řidiče, kteří jsou zároveň podnikateli. Každodenní řízení kamionu v kombinaci s nutností zvládat provoz firmy přináší obrovské množství úkolů a zodpovědnosti.
Ano, mám ještě jednu důležitou věc, kterou bych chtěla zdůraznit – vždy se snažte dohodnout zakázku i termín splatnosti faktury na základě naskenovaného nebo ofoceného CMR. V náročných časech se totiž hodně firem snaží platby oddalovat. Často mají ve smlouvách podmínku, že splatnost běží až od doručení originálu faktury s podpisem zodpovědné osoby, ne od samotného vykládání. To může znamenat zdržení o dva až tři týdny. To může být problém, hlavně když je řidič pořád někde na cestách.
Když se podíváme na finance – je nějaké rozhodnutí, které zpětně považujete za nejchytřejší?
Ano, určitě to bylo rozhodnutí mít jednoho poskytovatele pro veškeré silniční náklady. Díky tomu jsem mohla vyjednat lepší ceny za palivo i výhodnější platební podmínky. Druhá důležitá věc byl leasing v polských zlotých. V době, kdy jsem začala fakturovat v Eurech, byl kurz hodně výhodný, takže jsem vydělávala i na převodu měny. Je opravdu důležité sledovat, ve které měně vyděláváte a ve které platíte, může to mít zásadní dopad na cashflow. A také bych doporučila dobře zvážit výběr pojištění. Nejde jen o cenu, ale hlavně o to, co všechno pojistka skutečně kryje. V krizových situacích se to může hodně vyplatit.
Bylo i nějaké rozhodnutí, které se zpětně ukázalo jako chyba, nebo situace, v níž byste se dnes zachovala jinak?
Na začátku se všechno jevilo dobře, ale udělala jsem chybu, když jsem si pořídila druhou soupravu, která byla příliš těžká. Trh s dopravou, který se nejprve rozvíjel, se začal měnit. Počet souprav narůstal, ale poptávka klesala. Spoléhala jsem na nové projekty v oblasti větrných elektráren, jenže ty se zpozdily. Takže souprava víc stála na místě, než vydělávala.
Je fajn radit se s ostatními, ale je nutné si informace i ověřovat. V dopravě koluje spousta polopravd a drbů, které s realitou nemají moc společného. A co mi hodně pomohlo, bylo finanční plánování. Dopředu jsem počítala s tím, že prvního půl roku budu v mínusu. Díky tomu jsem udržela firmu nad vodou a nemusela řešit problémy s platbami nebo dluhy.
To jsou velmi cenné informace, zvlášť s ohledem na proměnlivou situaci na trhu i politickou nestabilitu. Je opravdu důležité mít finanční rezervu pro horší časy.
Ještě bych se vrátila k otázce, jestli něčeho lituju. Rozhodla jsem se jít cestou nezávislosti a spojila dopravu s marketingem. Díky tomu si plním různé cíle a projekty, i když to někdy znamená, že trasy nejsou tak výdělečné.
Myslím, že pro řidiče, kteří hledají hlavně jistotu a stabilní příjem, je lepší model s operátorem nebo stabilní spoluprací. Samostatné podnikání může být velmi ziskové, když se daří, ale v době krize přináší i velká rizika.
Typickým příkladem byla doba po Covidu-19, kdy firmy naplno investovaly, trh rostl a vypadalo to slibně. Jenže každý boom má svůj konec a dnes hodně firem kvůli poklesu zakázek musí snižovat počet vozidel.
Svět nákladní dopravy je nestálý. Když se podniku daří, je rozumné si část vydělaných peněz odložit bokem, protože krize obvykle přichází nečekaně.
Moje další otázka se týká jednotlivých řidičů. Jaké výzvy přináší jejich zaměstnávání a vedení? A jaké vlastnosti by podle Vás měl mít opravdu dobrý řidič kamionu?
Doprava je náročné odvětví, které vyžaduje maximální nasazení a velkou míru zodpovědnosti. Sama jsem roky jezdila v systému 4 × 1, takže dobře vím, jak náročné to může být. Jako zaměstnavatelka spolupracuju s řidiči přes agentury. Většina z nich je spolehlivá a pracuje poctivě, ale narazila jsem i na pár problematických případů.
Z pohledu podnikatelky je pro mě klíčové, aby řidič rozuměl povinnostem své profese. Měl by být komunikativní, soustředěný na práci a měl by ovládat aspoň základy cizích jazyků. Jeho práce totiž není jen o řízení – musí zvládat také administrativu, pečovat o dokumenty a řešit drobnosti, které mají vliv na finance firmy. I zdánlivá maličkost, jako zpoždění kvůli defektu, může způsobit ztráty. Pokud obě strany chápou tyto souvislosti a táhnou za jeden provaz, má firma mnohem větší šanci na úspěch.
Vraťme se ještě k Vaší spolupráci s agenturou. V modelu, kde řidiči nejsou trvale zaměstnaní, bývá fluktuace obvykle vyšší. Jak Vám agentura pomáhá vybírat vhodné lidi? Dáváte jim dopředu nějaká kritéria a oni na základě toho doporučí konkrétní kandidáty? Jak ten proces probíhá v praxi?
Už delší dobu spolupracuju s agenturou, která sdílí stejné hodnoty a pracovní etiku jako já. Jejím zástupcem je člověk, který sám řídil kamion a několikrát vyjel i s mojí soupravou. Díky tomu přesně ví, jak naše firma funguje a jaký typ řidiče potřebujeme. Momentálně máme 3–4 stálé řidiče, se kterými se střídáme a s nimiž jsme si vytvořili dobré vztahy.
Objevily se při spolupráci s řidiči i nějaké komplikace nebo problémové situace?
Časem jsem si uvědomila, že jen důvěra nestačí – obzvlášť po jedné konkrétní zkušenosti, kdy z kamionu zmizely dvě palety. Nedalo se s jistotou říct, jestli byly ztracené, nebo ukradené. Klienti přitom často požadují kompletní zařízení, a když něco chybí, je to problém. Řidič tvrdil, že palety při nakládce určitě nezapomněl, ale vozidlo pak stálo několik týdnů na parkovišti, takže ke krádeži klidně dojít mohlo. Na jednu stranu jsem mu chtěla věřit, ale z vlastní zkušenosti vím, že když je člověk unavený nebo spěchá, může udělat chybu. Sama jsem si tím jako řidička prošla.
Po téhle situaci jsme zavedli povinné focení technického stavu a spustili aplikaci, která celý proces zjednodušila. Od té doby máme ve věcech pořádek a všechno přehledně zdokumentované.
Jaké digitální nástroje a software používáte každý den? Co Vám nejvíce pomáhá zvládat každodenní agendu?
Základním nástrojem je pro mě aplikace Eurowag. Používám ji od samého začátku denně, sleduju v ní polohu vozidel, pracovní dobu řidičů i to, jestli jsou připravené faktury k úhradě, přestože mám účetnictví dobře nastavené. Moje účetní má přístup do klientského portálu jako administrátor, takže si může sama stahovat faktury nebo připravovat platby do banky, které pak jen potvrdím. Často je jednodušší zkontrolovat stav přímo v aplikaci Eurowag než se přihlašovat do banky.
Pro administrativu používáme Microsoft Office a fireTMS – ten pomáhá s organizací zakázek, počítáním rentability, sledováním nákladů, kilometrů i mýtného. Umožňuje také zaznamenat změny tras, což je klíčové hlavně u specializované přepravy, kde prázdné kilometry a poplatky zásadně ovlivňují výslednou cenu.
Kromě toho spravuju i technické kontroly, tachografy, revize, kalibrace a výbavu jako hasicí přístroje. I tyhle zdánlivé drobnosti vyžadují pozornost, protože jejich zanedbání může znamenat zbytečné ztráty.
Přesně jak říkáte – technologie dnes pomáhají pohlídat i zdánlivé maličkosti, jako jsou hasicí přístroje nebo pravidelné technické kontroly. A právě tyhle drobnosti umí napáchat velké škody, když se zanedbají.
Tak to v dopravě prostě je – člověk maká naplno, dře na tom, aby všechno šlapalo, a pak stačí přehlédnout jedinou věc a můžete přijít o zisk třeba za celé měsíce. Ze začátku máte pocit, že všechno uhlídáte, ale pak se to začne nabalovat. A najednou máte hlavu přeplněnou úkoly a hrozí, že se celý systém začne rozpadat.
Zmínila jste různé typické i méně typické zkušenosti z dopravního prostředí. Zažila jste jako majitelka firmy i nějakou vtipnou nebo nečekanou situaci?
Nevím, jestli se to dá považovat za vtipné… ale vybavil se mi jeden příběh ze Sicílie. Vezla jsem nebezpečný náklad a musela jsem se dostat přes moře trajektem. Dorazila jsem do přístavu, kde fungovaly dvě lodní společnosti. Šla jsem si koupit lístek. Vyšel za mnou nějaký chlap a začal obcházet moji soupravu. Pak mi oznámil, že mě nevezmou, protože návěs nemá úchyty, kterými by se dal zajistit na lodi v případě bouře. Přitom kolega, co jezdí tuhle trasu pravidelně, říkal, že nikdy nic nepřiplácel a že tohle nikdo neřeší. Jenže ten chlap se nenechal obměkčit, a tak jsem zkusila druhého dopravce.
Tam mi nabídli lístek za 750 € (cca 18 700 Kč), což byla dost přemrštěná cena. Obrátila jsem se na naši spediční firmu, jestli mi s tím můžou pomoct. Nakonec se ozvala polská společnost, která mi našla lístek za 400 € (zhruba 10 000 Kč). Zaplatila jsem, ale když zjistili, kdo jsem, prodejce cuknul. Peníze mi vrátili a oznámili, že mě za tuhle částku nevezmou, jedině za těch 750 €. Naštěstí se mi ozval kamarád, co měl zkušenosti s jiným přístavem. Tam mě vzali bez problémů, za 350 € (cca 8 700 Kč) tam i zpátky. Jen jsem si musela 2–3 hodiny počkat, protože trajekty jezdily méně často, ale vzali mě bez zbytečných řečí. Tak to byla má docela směšná historka, i když trochu drahá.
Ale tahle historka taky ukazuje, že jako žena v dopravě musíte být o poznání víc ve střehu než muži, aspoň tak mi to přijde.
Na Sicílii a obecně v jižní Itálii si člověk rychle všimne, že ceny se často určují podle toho, jak si vás dotyčný „zaškatulkuje“. Jednou jsem na čerpací stanici zaplatila 20 € (500 Kč) za kávu, rohlík a vodu. Jenže obsluha si pak všimla, že jsem řidička kamionu, omluvila se a přihodila mi zdarma balík vody. Prý jsem zaplatila moc.
Stávaly se i jiné perličky, třeba když mi někdo nabízel sušenky ze „speciální edice“ za 30 € (cca 750 Kč). Tuto exkluzivní výsadu jsem ale s díky odmítla. (smích)
Klasika.
Ano, v tomhle byznysu je prostě potřeba mít oči a uši všude.
Říkáte, že pořád aktivně jezdíte, berete delší trasy a zároveň se staráte o své sociální sítě. Musí být náročné balancovat mezi prací, osobním životem a volným časem. Máte nějaké tipy, jak udržet balanc a jak se vyrovnávat se stresem?
Abych byla upřímná, sama bych nějaký zázračný recept uvítala, protože to zatím úplně nezvládám. Mám tendenci pracovat pořád. Učím se zpomalit, ale ani po tolika letech to není snadné. Snažím se alespoň rozdělit měsíc na poloviny – půlku jezdím, druhou půlku jsem doma. Ale ani tohle mi zatím nejde úplně přirozeně.
A co se týče stresu, vlastně nevím. Spíš se učím s ním fungovat. V dopravě jsme teď všichni napnutí, krize trvá déle, než kdokoliv čekal. Zkušení dopravci přirovnávají tuhle krizi k té z roku 2008 a někteří dokonce říkají, že je ještě horší – a že je její konec zatím v nedohlednu. Stres v branži tak momentálně dosahuje maxima.
A jak to zvládat? Sama hledám odpověď. Mně osobně pomáhá pohyb. Od chvíle, kdy mám vlastní firmu, cvičím 2–3× týdně s trenérkou přes videohovor. Když jsem jezdila s nadrozměrným nákladem, měla jsem hodně fyzické aktivity. Pořád jsem byla v pohybu a záda nebolela. Teď když denně sedím devět hodin, mě začala bolet záda už po třech měsících. Pohyb podle mě není jen základ fyzického zdraví, ale i psychické odolnosti. Protože stres v dopravě je obrovský – a bohužel zatím spíš roste, než mizí.
Myslím, že tohle je velmi dobrý základ. Při práci, která vyžaduje hodiny za volantem a je spojená s permanentním stresem, je naprosto zásadní investovat do pravidelného pohybu.
Ano, někdy mě stres a obavy z budoucnosti úplně zablokují a nemám chuť ani cvičit. Ale když se přemůžu a rozhýbu se, najednou se všechno zdá jednodušší. V tu chvíli si uvědomím, že ten strach byl jen nafouknutý.
Občas mě něco vyděsí tak moc, že úplně ztuhnu. Nevím, co dál, a tehdy většinou sahám po telefonu a volám své sestře. Její pohled a rady mi pomáhají znovu najít sílu pokračovat dál.
Takže mít po boku někoho důvěryhodného je opravdu důležité.
Přesně tak.
Probrali jsme spoustu aspektů podnikání. Kdybyste mohla změnit jednu věc v dopravní branži, co by to bylo?
Podle mě je velkým problémem příliš mnoho prostředníků. Není výjimkou, že zakázka projde přes několik spedičních firem, než se dostane k samotnému dopravci. Tím se výrazně snižuje marže a reálný zisk toho, kdo náklad skutečně veze. Kdyby se počet zprostředkovatelů omezil třeba na dvě úrovně, celému systému by to prospělo. Úplné zrušení spedic je samozřejmě nereálné, kvůli objemu zakázek potřebujeme operátory s vybavením, know-how a lidmi, kteří to celé zvládnou řídit. Ale když je těch mezičlánků příliš, stává se z toho absurdní byznys, ve kterém některé firmy vydělávají, aniž by vykonaly reálnou práci.
Druhá věc, kterou bych změnila, jsou pracovní podmínky pro řidiče. Přístup k čistým toaletám a hygienickému zázemí v Evropě je pořád nedostatečný. A pokud se to nezlepší, mladá generace nebude chtít do tohoto oboru vůbec vstupovat a nedostatek lidí se tak může ještě prohloubit.
Jak vnímáte mladší generaci řidičů, co se týče jejich požadavků na pracovní podmínky? Jak byste je porovnala se staršími řidiči? Je těžší je motivovat k téhle profesi?
Statistiky mluví jasně, řidiči do 25 let tvoří jen asi 8 % všech profesionálních řidičů. Zájem mladých je tedy opravdu malý. A ano, mladí jsou dnes náročnější, ale podle mě v tom nejlepším smyslu slova.
Protože co to vlastně znamená, když má někdo „vysoké nároky“? Znamená to, že člověk chce mít v práci přístup na záchod, k čisté vodě, teplé vodě a možnosti se osprchovat? To přece není požadavek na červený koberec, spíš úplný základ. Já na tom nevidím nic špatného.
Možná to bude právě mladší generace, která díky svým požadavkům pomůže rozhýbat změny, na které celá branže čeká, a to nejen v Polsku, ale i v celé Evropě.
Zrovna v Polsku jsou podmínky opravdu velmi slušné. Nejhorší situace je paradoxně v těch nejbohatších západních zemích, protože tam mají zastaralou infrastrukturu. Naproti tomu v Polsku je velmi moderní.
A na závěr – co Vás čeká dál? Jaké máte plány se svou firmou? Blíží se něco zajímavého v příštích měsících nebo letech? Můžete se o něco podělit?
Dřív jsem o svých plánech mluvila až ve chvíli, kdy už byly hotové, třeba u spolupráce s Volvem. Jenže teď, jak firma roste, jsem začala víc plánovat, předvídat a méně spoléhat na náhodu. Momentálně jsem zhruba ve třech čtvrtinách cesty k podpisu několika klíčových kontraktů. Ale dokud to nebude na papíře, raději to nechám pod pokličkou. Ve druhé polovině roku mě čeká něco opravdu velkého, co překvapilo i mě samotnou – ale zatím si to nechám pro sebe. Jedno je ale jisté – rozhodně nebudu stát na místě. Potřebuju se rozvíjet.
A já Vám přeju, ať se Vaše plány splní do posledního detailu. Budeme sledovat, co chystáte dál, a držet palce. Děkuju za inspirativní rozhovor.
I já děkuju.
